Komedie natočená podle knižního bestselleru Johany Rubínové. Rozhodně nečekejte další legraci o prvním sexu a namáhavé cestě k němu. Sex, alkohol a taky tráva jsou už dnes běžnou součástí života „pod 18“, úplně stejně jako láska, sny, zrada, rodiče nebo trapasy. Johanin deník je vysvlečenej tím, jak otevřeně s lehkou ironií a vtipem tenhle svůj dívčí a ženský život se vším všudy popisuje.

 

Johana má tři kamarádky, dva kamarády, tátu a macechu. Kasandru, která není promiskuitní, jen s „tím“ nemá žádnej problém, Káču, kterou doma terorizuje otec, Andy, která miluje Vektora a ještě mu to neřekla, Vektora, kterej miluje Andy a ještě jí to neřekl, a chytrýho kluka, co moc kouří trávu a říká se mu Hagrid. Taky tátu, co býval novinář a rocker a teď píše do bulváru a macechu Sábu, kterou nemůže vystát. Počty kamarádů a rodičů se ale změní. Johana se totiž nečekaně zamiluje, začne pátrat po muži ze starých dopisů, který znal její mámu, když byla naživu, a který by mohl být jejím biologickým otcem, a její deník, kde je úplně všechno, chtějí vydat jako knížku. A ani ty depky už nejsou, co bejvaly.

 

„Teenagery často vnímáme jen jako hlasitou drzou bandu s tím, že z toho jednou vyrostou, ale to je mýlka. Johana myslí, cítí, uvažuje a všechny karamboly a průšvihy, které ji potkají, nebo které sama způsobuje, jsou stejné v 17ti jako v 27. Navíc skvěle pozoruje a glosuje život kolem sebe,“ říká režisér Martin Dolenský.

 

Neříkejte svým dětem, že jste to viděli, ať mají nějaké tajemství.

 

UKÁZKA:

 

Pondělí 15. května 

„Bavíte se vůbec vy holky někdy vo šukání?“ zeptal se mě dneska večer Ondřej.

Vyletělo to z něj v úplně nevhodný situaci — když jsme se náhodou potkali při venčení našich psů v hruškový aleji. Řekl to strojeně jak ochotnickej herec a divně koukal, takže mi bylo hned jasný, že si na mě tu otázku pěkně dlouho připravoval.

 

Ondřeje mám svým způsobem ráda. A tak jsem se ani nezachechtala, jak mi poroučelo něco vevnitř, ani neudělala takovej ten rozpačitej ksicht, jak dělá Andy, když se bavíme... no, vo šukání, ani jsem ho nezpražila: „Taky bys chtěl, abych tě tam měla, co, ty úchyle?“, jak by to udělala Kasandra, která je přece jenom v některejch věcech vostřejší než já, a ani jsem se neotočila a neodešla, jak by to udělala Káča.

 „To víš, že se vo tom bavíme,“ řekla jsem jakoby nic.

Ondřej ožil a přestal bejt červenej. „Vo čem že se bavíte?“ dorážel na mě.

„No vo tom, jak jsi povídal.“

„Vo šukání?“ polkl. „Tak proč neřekneš nikdy to slovo nahlas, když se vo tom bavíte? Řekni ŠUKÁNÍ! Zkus to říct...“

„Hele, nepřeháníš to?“ smahla jsem ho.

Trochu mě těma pubertálníma kecama zklamal. Známe se odmalička, nadbíhal mi už v sedmý třídě, ale vždycky dokázal udržet hormony jakž takž pod kontrolou, a teď tady takhle pitomě žvaní a vohryzek mu poskakuje nahoru dolů. Ondřej Pobuda. To jméno se k němu stoprocentně hodí.

 

Kasandra o Ondřejovi říká, že vypadá jako typickej emo. To jsou takový ty kluci, co nosej nepěstěnou patku, maj hlubokej pohled, choděj v kostkovaný košili, hrajou v kapelce na kytaru, píšou cobainovský texty, ve kterejch podezřele často používaj slovo emotion, a v jednom kuse páchaj demonstrační sebevraždy, nebo o tom aspoň mluvěj. Ale já vím o Ondřejovi svý. Umí se přetvařovat a klamat tělem. Sice má nepěstěnou patku i ten hlubokej pohled, ale na kytaru nehraje a sebevraždy nepáchá. A navíc — správnej emo tiše trpí a neříká nahlas slova jako šukat.

Ale když to tak vezmu kolem a kolem, tak se vlastně s holkama o šukání nebavíme. Teda... samozřejmě že se o něm bavíme, ale málokdy tomu říkáme takhle. Kasandra tohle slovo použila, když jsme nedávno seděly v cukrárně, a Andy úplně vážně zaskočilo. Ale jinak Kasandra, když o tom vykládá, tak většinou používá obyčejný obraty jako spali jsme spolu, rozdali jsme si to nebo povyrazili jsme se. Ovšem když se dostane do ráže, uklouzne jí třeba dělali jsme to jak červený mravenci nebo hodili jsme si hrbem, což je jedna z úspěšnejch hlášek našeho kamaráda Havrlanta. A vlastně přede mnou klidně řekne i to Ondřejovo slovo šukat. Káča říká v podstatě jenom milovali jsme se a Andy... Andy spíš jenom poslouchá, protože k těmhle věcem nemá kvůli nedostatku zkušeností co říct.

 

„No tak jsme si hezky popovídali,“ ušklíbla jsem se, připnula na vodítko Keríka, což je náš labrador, a šla domů.

 Ondřej tam stál a volal na svýho kokra: „Ke mně, Devile, ke mně!“ a určitě si v duchu nadával, že to pěkně podělal. Ale co taky čekal? To si myslel, že mě těma řečma rozdychtí a zalezeme spolu do křoví, kde... to budeme dělat jako červený mravenci?