Profily



Apocalypsa 2013 (22.6.2013)

 
Jméno není podstatné. Vychutnám si ho, až bude spjaté s Pullizerovo cenou a nadměrným zájmem nadržených roztleskávaček. Nyní mířím do míst, kde zuří válka. Do míst, kde jsou k vidění zmasakrovaná těla vojáků US Army, stejně jako zvěrstva páchaná ve jménu odplaty. Konečná stanice Vietnam. Údolí A Shau. Mířím do míst, které se mi, jak alespoň doufám, o toho zasranýho Pullizera postará.
 
Ne není to moje první návštěva Vietnamu. Už dávno, tak dávno, že to chci zapomenout, jsem se zúčastnil druhého turnusu bojů o Železný trojúhelník. Tehdy jak nadšený odvedenec, který se syrovostí své služby v campu Pow Mia nechal trochu unést a pohřbíval rákosníky zaživa s takovou vervou, až si to vysloužilo striktní nesouhlas mého velení. Málem jsem to nevydejchal, když Vietkong zaútočil na tábor a naše generalita nám v tom nechala z politických důvodů vymáchat hubu (odkaz 01). Tak to ve válce občas chodí. Hlavně té posrané...
 
Textové odkazy najdete pod čarou, konkrétně pod tímto příběhem...
(poznámka autora)
 
 
A tak se teď vracím. Tentokrát ne s kvérem, ale s foto puškou a konkrétním cílem. Zdokumentovat zvěrstva války, která mi jsou, upřímně řečeno u prdele, nicméně reportáž o nich mě má šanci vynést na vrchol žurnalistického Olympu. Společnost mě dělají čerstvé posily. Od veteránů, po zelenáče. Všichni mají kvéry a všichni chtějí střílet.  Sjeli se z různých koutů země. To že mnozí se domů nevrátí jim zatím ještě nedochází...
 
 
Boje v údolí A Shau se již vlečou nějaký ten pátek. Matně si vzpomínám, že v dobách, kdy začínaly, jsem měl být, ještě jako vojín, zrozený zabíjet, povolán právě v ona místa. Nevyšlo to. Tehdy se toho dělo hodně, pořád se něco dělo a bojovalo se takřka všude. Nevyšlo to, nicméně boje v Shau přitvrdily na intenzitě a významu. Z lokální šarvátky se rychle stala významná bitva (odkaz 02) pravidelně pohlcující mnoho bojovníků na obou stranách. Já naskočil „do vlaku“ zrovna ve chvíli, kdy Američani dostali během minulého turnusu, kdy se po okolí navíc pohybovala nějaká nezávislá jednotka přeběhlíka Kurtze, který si měl potřebu hrát na boha (odkaz 03) pořádně zabrat a nyní je na ústupu. Není divu, že velitelé řvou po podpoře a novém mase. Kafemlejnek z něho lezou krvavé sračky podobný těm, z nichž se dělaj Hamburgery, se musí pořád plnit!
 
 
Ocitl jsem se v ráji? Nepochybně ano. Příjezd na centrální shromaždiště vypadal, jako by v okolí ani žádná válka nezuřila. Všude dostatek ochotně nabízeného žrádla, čerstvá káva a dokonce i Cheescake. (odkaz 04) A taky bedna plné tureckýho medu. Navíc všude samej medovej americkej úsměv od ucha k uchu a hrdinské historky z války. Jsem vůbec ve válce??? Druhý den, odstartovaný průtrží mračen ukázal, že ano. Ostatně není tajemství, že každému umírajícímu se před definitivním koncem krásně uleví. Labutí píseň mnohdy zní tak krásně opojně.
 
 
Vlhký dusný prales nás sežral jako hladovej rákosník čtvrt misky rýže. Společně s četou, k níž jsem byl přidělen, jsem mašíroval na pozice. Bohužel, jeden z polních velitelů si trochu spletl cestu a zavedl nás přímo do amerického minového pole. Pochod se tak stal stezkou smrti, kde blbý krok mohl znamenat fakt, že ten, kdo ho udělal, bude „radostí“ rozhazovat rukama a nohama hodně daleko. Matně jsem si vzpomněl, jak si na Železném trojúhelníku jeden z GI spletl latrínu s okrajem podobného minového pole. Ulevil si a posral minu. Utrhlo mu to prdel. Jeho ostatky moc nevoněly. Kurva. Výbuch. Asi padesát metrů za námi. Někdo měl asi smůlu. Posraná smůla. Je určitě na sračky.
 
 
S jasným vědomím, že v bezpečí zázemí žádné super obrázky nenafotím jsem se nechal odeslat do skalní pevnosti, která byla, v oblasti prolezlé rákosníky, důležitým americkým bodem. Jednalo se o vyvýšenou opevněnou kótu ze které byl krásný výhled na všechny strany okolí, prošpikovaného americkými palposty. Se špetkou žárlivosti a nevraživosti jsem si všiml, že s námi došla i jiná fotografka. Ženská, k tomu všemu. A ještě brejlatá. Velitel, kterému všichni říkali Camel, prorokoval, že „žluťáci můžou vylézt odkudkoliv, prý se to tady jimi jen hemží. Bohužel měl pravdu. To že je celá naše pevnost, pro případ, že by jí nepřítel dobyl, podminovaná, to už neřekl. Zapálil jsem si camelku a čekal až se něco bude dít.
 
 
Útok mě zastihl ve chvíli, kdy jsem šel fotit vojáky do předních pozic. Vietnamci navlečení v černých hadrech se začali všude rojit jako sarančata. Hodně agresivní sarančata. Hodně jich sice zažilo své poslední „bombastické překvapení“, když šlápli na minu, ale na intenzitě útoku jim to neubralo. Začal jsem zdrhat zpět k pevnosti. Nějaké mrtvole jsem sebral vysílačku a řval do ní, že přední palposty jsou mrtvé stejně spolehlivě jako swing, když to rozbalí Beeatles, nebo Stouni. Paint Black. Pak po mě začali střílet. Vlastní. Z pevnosti. Asi si mě spletli s Vietkongem. Nadával jsem jim do kund a sobě do kreténů, že jsem sem vůbec lezl.    
 
 
Kolem se rozpoutalo peklo. Apokalypsa. Rákosníci útočili ze všech stran. Válel jsem se s foťákem v bahně, které se mísilo s krví. Fotografka to nevydejchala. Když vystrčila hlavu, patrně aby si vyfotila žluťáka jak to kolem sebe kropí z kalašnikova, někdo jí do ní udělal díru. Kalašnikovem. Už jsem nežárlil. Zoufalé hemžení v pevnosti ztrácelo na intenzitě, jak všichni kolem chcípali. Řev povelů se změnil v řev umírajících. Nakonec jsem s hrůzou zjistil, že jsem sám v pevnosti plné mrtvol. Nehezké prozření s předtuchou blížícího se konce. Začal jsem řvát: "Mě nemusíte zabíjet, jsem jen válečný zpravodaj!“ a čekal na smrt. Pak se objevil první rákosník v rýžovém klobouku s kvérem namířeným na moje kozy. Málem jsem se posral.
 
 
A tak jsem se stal zajatcem Vietkongu, což by se dalo přirovnat k malému zázraku. Pravda, obrázek Ho či Mina který jsem si s sebou vzal pro strýčka příhodu a mé volání, že Ho či Min je super stár, taky pomohlo, stejně jako fakt, že velitel Vietkongu s nesrozumitelným jménem, kterému jsem začal přezdívat Vladan (asi proto, že rychle ovládl situaci) měl slabost pro československou socialistickou republiku a já jako čecho američan jsem nebyl v očích zase až taková imperialistická svině. Jen poloviční. A taky asi chtěl zdokumentovat kapitalistická zvěrstva páchaná na jeho lidu. S připosranýma šortkama jsem mu odkejval všechno. A pak zaútočili Američani, ve snaze získat svou pevnost zpátky. A mela se opakovala. Se stejnou intenzitou. A pak, že dvakrát do stejné krvavé řeky nevstoupíš. Připosrané šortky se změnily v posrané.
 
 
Asi jsem se narodil pod nějakou šťastnou hvězdou. Přežil jsem. Stejně jako většina vietnamských obránců pevnosti. A stejně tak jsem i přežil roztomilý nápad vietnamského polního velitele, jehož jméno znělo něco jako Či-kó, kterého, na kraji minového pole, poté co mu vybouchli dva nebo tři soudruzi, napadlo, že by ten „Foto Amerika“ měl jít vepředu a udělat jim cestu. Sám se snažil cestu odminovat dlouhým klackem. Vietnamci jsou velice praktický. Americká patrola, která se pak objevila na druhé straně, jim pak udělala čáru přes rozpočet. Celá skupinka vychcípala. Celkem brutálně. Mě jen americká kulka škrábla ve tváři. Chvilku po tom jsem si utíral z brýlí nějakou červenou sračku. Dost možná to byla moje krev.
 
 
Po těžkých bojích v okolí skalní pevnosti jsem byl vrchním velitelem „Vladanem“ přidělen k jiné skupině. Tu vedl vzrostlý počmáraný Vietnamec vyslovující své jméno hrdelním chrčivým hlasem. Znělo to nějak jako „Tchrrrrá ckn chéééér“, a tak jsem si ho přejmenoval na Trackera. S touto skupinkou bojovníků za svobodu Vietnamu jsme pak putoval směrem do míst, kde rozvědka zjistila možnou lokaci americké vojenské základny. Byl to hezký výlet. S mrtvolama na obou stranách. Cestou jsem se pak dozvěděl, že „my mít velká štěstí, protože pevnost být miny bum. Vybouchnout ale jen jedna a nenadělat škodu, strýčkovi Ho. Ostatní prý voják hrdina Vietkong vyhrabat jako chutný bambusový výhonek a zneškodnit!“ (odkaz 05)
 
 
Americká základna, jediná významná v oblasti, o terou šlo žluťáskům především, byla objevena a já se těšil, že konečně budu moci zdrhnout na druhou stranu. Foťák už pojal spousty a spousty netradičních úlovků. Třeba, demonstrativní ničení americké vlajky a taky bojovníka Vietkongu, pózujícího před objektivem jako hollywoodská hvězda. Byl jsem i svědkem jak tři bojovníci Vietkongu na osamělém palpostu zemřeli do jediného, aby celá jednotka prošla bez zranění do boku Američanů, stejně jako mocné vlny čerstvé hordy rákosníků smetávající americké vojáky jako bowlingové kuželky. Připomínali mi hordu červených mravenců. Už bylo na čase jet domů. Pokud možno, nejlépe bez zinkové rakve, do které někteří naši šmejdi občas k mrtvým tělům cpou drogy podloudně vykšeftované s vietnamskými šmejdi. Dobrej byznys.
 
 
Problém byl v tom, že mezi Vietkongem a americkou základnou bylo rozsáhlé údolí, kde každý střílel po každým. Americké předsunuté hlídky bodaly jako vosy, Všechny kolem bodala zase havěť z džungle. Bez rozdílu, na které straně bojovali. Vietkong se zase snažil bránit dobyté území a chystal se k finálnímu úderu. Jedné americké diverzi v podobě pěti zatoulaných bojovníků padl za oběť i Tracker. Sestřelili mu slamák z hlavy. I s podstatnou částí mozku. Stalo se tak rátce poté co se dozvěděl, že vrchní velitel Vladan byl postřelen. Jen do stehna. Na rozdíl od Trackera přežil a koordinovat své ovečky do dalších útoků. V ten den okolí A Shau nebylo pro Američany dobrým místem pro výlet..
 
 
A v té chvíli jsem vycítil svou šanci. Během vietnamského útoku na předsunutou část základny jsem se pokusil dostat k vlastním. Snad mě evakuují. Letadlem. No, místo letadla, které by mě dostalo do bezpečí, jsem chytil kulku. Do bachoru. Mačkajíc spoušť fotoaparátu, svět se se mnou zatočil a já ucítil, jak mi nějaká svině ocelová hlodá vnitřnosti. V hlavě mi zase hlodala myšlena, že moje štěstí je asi v hajzlu.
 
 
A tak jsem se dostal s jednou dírou navic, k vlastním. Bylo hezké zase slyšet angličtinu a jadrné fóry na to jak opíchat vietnamskou čubku v Saigonu a nedostat syfla. Velitel obrany s přezdívkou Šotek zařídil mé provizorní ošetření a podotkl, že mi stejně bude k hovnu, neboť rákosové chystají mohutnou invazi. Evakuovat mě už nestihnou, takže prý chcípnu s nima. A pro případ, že kdybych nějakou náhodou přežil, abych své zranění, dal na triko Vietnamcům. Kulka, jako kulka. Po slovech“To víš že jo,“ jsem na chvíli zhasnul. Netušil jsem, že z nečekané strany, do zad Američanů, právě míří početná jednotka Vietkongu a základna je neprodyšně oblíčena. To je na bezvědomí skvělé. Člověu je v něm všechno úplně ukradený...
 
 
Probudil jsem se v ráji. Ošetřený, nakrmený, v bezpečí. Jen ta zpařená prdel mě svědila. Byl jsem v bezpečí. Bitva byla u konce. Prozatím. Zasáhla vyšší moc. Politika. Těsně před útokem bylo vyhlášené příměří. (Odkaz 06) George, ve staré vlasti by se jmenoval Jiří, ve svém jídelním voze dělal čerstvou kávu. Apokalypsa byla za námi.
 
 
Sedím v bezpečí svého domova a Indočína je mnoho stovek kilometrů vzdálenou minulostí. Pulizzera jsem nakonec nedostal, vyžral to nějaký jiný týpek, který vyfotil nahou holčičku utíkající z vesnice bombardované napalmem. Ten v A Shau nebyl. Jen to tam někdy pořádně bouchalo. V rádiu kvílí Janis Joplin. Zapaluju si tedy jointa a vyrážím na hipízáckou demonstraci. Společně s dalšími sjetými kámoši budeme řvát: „Make love not War!“ A pak si všichni pořádně zapícháme. Samozřejmě, že to nafotím. Za ty fotky sice Pulizzera taky nedostanu, ale třeba mi za ně nějakej pornočasák pořádně zaplatí.
 
 
 
APOCALYPSA 2013
ODAZY pod ČAROU
 
Odkaz 01
 
 
Narážka na akci Železný trojúhelník z roku 2010, kterou dodnes považuji za jednu z nejlepších akcí v mém paintballovém životě. Zde jsem skutečně nechával v „zájmu reality“ pohřbívat vojáky Vietkongu svázané do kozelce do písku tak, že jim nakonec z něj koukala jen hlava, nicméně tato drsnější praktika byla pak velitelem lágru Peřím a jeho pobočníkem Bohoušem (Mastodontem) zatrhnuta, jako „moc drsná“. 
 
Odkaz 02
 
 
Narážka na fakt, že paintballová hra Apocalypsa již jede čtvrtým ročníkem. Tým Legie duchů jí v období, kdy pořádali hry jako Hamburger Hill odstartovali v roce 2010, tehdy ještě s návštěvností 98 válečníků. Hrase pak s postupem let vypracovala na tradiční každoroční záležitost, pohybující se se svou účastí kolem 150 a dvou stovek přihlášených hráčů. V této hře nakonec z přihlášených 200 účastníků dorazilo kolem 170ti.
 
Odkaz 03
 
 
Narážka na plukovníka Kurtze je narážkou na postavu z filmu Apocalypsa Now natočeného na motivy novely Srdce temnoty. Plukovník Kurtz, dezertér z US Armády si zde vybuduje své vlastní, nezávislé království, jemuž panuje jako novodobý krutý bůh zatížený válečným traumatem, které má v přísně tajné operaci rozmetat kapitán Willard (Martin Sheen). Ostatně název hry, který je téměř shodný s názvem filmu je všeříkající, kde tato paintballová několik let pokračující bitva našla svou inspiraci :)
 
Odkaz 04
 
 
Obžerství na paintballu? Ano, byl jsem toho svědkem a přímým účastníkem. Poznámka o Cheescake není nadnesená... následující foto je toho důkazem... díky týmu Vlci a Kašpárci za super pohodové zázemí :)
 
Odkaz 05
 
 
Podle scénáře hry byla skalní pevnost klíčovým bodem nejen pro americkou stranu, ale i pro Vietkong. Ten si mohl po jejím dobytí zřídit v okolí předsunuté mrtvoliště. Základna byla ovšem podminovaná, ale než došlo k citelné destrukci, byly miny zakopané v zemi a odpalované na dálku objeveny a tak vybuchla jen jedna, která nenadělala žádnou škodu.
 
Odkaz 06
 
 
Apokalypsa 2013 byla ukončena předčasně těsně před finálním střetem u americké základny. Nezasáhla vyšší moc, jako v příběhu, ale myslivci, kterým některé z výbuchů, udavačsky nahlášené, přišly moc silné.
 
 
 
Apocalypsa 2013
Date: 21.5. – 23.6.2013
Lokace: Údolí A. Shau Kelč
Organizátor: Legie duchů
Velká military akce s tématikou vietnamské války
 
PROFIL FOTO (140)
 
 
Paintballový deník (předchozí akce): 139. Diverzant 2013: Diverzcamp 
Paintballový deník (následující akce): 141. 
 
ODKAZY
 
 
  
FOTOGALERIE z akce
 
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
apokalypsa_2013...
 
více paintballu >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]