Profily



Tuzex, veksl bony a klídek, aneb jak se za komárů točila škvára

(retro ohlédnutí za fenoménem jménem Tuzex)

 
 
„Bony, vole, bony. Nechceš bony?“ okřídlená věta, která byla za totality slyšet téměř před každým Tuzexem, kde se v průchodu uskutečnila nejedna finanční transakce, policajti se, třeba za nové džíny pro kluka, dívali schválně jinam a na skle výkladní skříně, za kterým bylo vystaveno nevídané spotřební zboží, nejednou zůstala nadržená slina. Zlatým klíčem k tomuto království byl Bon – tuzexová poukázka, nebo taky tuzexová koruna, jeden bratru za bůra.

 

Byla to veselá doba. Představte si obchod nacpaný tím nejluxusnějším zbožím. Zbožím ze západu, tedy ze zemí, do kterých se mělo šanci podívat jen velmi malé procento tehdejší československé populace. Od značkových parfémů, přes oblečení (ano džíny jste si tenkrát v normálním obchodě neměli šanci koupit), spotřební elektroniku, potraviny až po zahraniční auta. Obchod jménem Tuzex, jehož název vznikl složením slov TUZemský EXport. Jediný obchod v Československu, ve kterém se nesmělo platit korunami. Luxusní mikrosvět s vlastním oběživem. S Bony. 
 
 
Bony byly ve své podstatě poukázky, kterými se platilo zmíněné zahraniční nebo české luxusní, nedostatkové zboží určené hlavně pro export (vývoz do světa), ve speciálních prodejnách. Bony bylo možné oficiálně získat pouze při povinné výměně za valuty. Nebyly zpětně směnitelné a platily pouze na území ČSSR. Oficiálně měl jeden bon hodnotu jedné Kčs. Na černém trhu, kde si je obstarávala většina československé populace od tzv. veksláků, se 1 bon v osmdesátých letech prodával za cca 5 Kčs.
 
 
"Pomalu každý měsíc můžeme číst v černé kronice, kolik lidí se nezákonnou koupí a prodejem valut a tuzexových poukázek v naší společnosti obohacuje - jsou-li vůbec přistiženi. Přitom jde o statisícové částky. Kompetentní orgány by se měly s plnou odpovědností zamyslet nad oprávněností těchto přednostních prodejen v socialistické společnosti i nad tím, kolik morálních škod ve výchově mládeže způsobují!"  (Mária Koudelová, tehdejší poslankyně ČNR, říjen 1987)
 
U budovy Motokovu na Pankráci přešlapuje před Tuzexem desítka veksláků. "Bony? Nějaký bony?" naklánějí se k lidem, kteří chtějí koupit svým dětem žvýkačku s kačerem Donaldem, nebo kindervejce. To movitější by rádi džíny, nebo tričko s krokodýlem. Vedoucímu Tuzexu nepřekážejí, je rád, že mu tady stepují, má pak větší tržby.
 
 
Bezpečně jste ho poznali. Kožená bunda, triko Lacoste na stehnech Levisky a na nohou Adidasky. V létě sluneční brýle šik umístěné pod trvalou, mnohdy doplněnou melírem. V občance razítko ze zaměstnání, které většinou za pár stovek k platu dělal někdo jiný. Razítko bylo důležité. Člověka pak nemohli  sebrat a zavřít za příživnictví. Vekslák. Ilegální soukromý bankéř, který poskytuje lidem lepší podmínky nežli státní banka. Skupuje valuty a bony, přehodnotí je na ustálenou taxu a podloudně nabízí k prodeji. Když ho chytnou, je v maléru, když ne, stane se vlivnou a vyhledávanou osobou. Malá továrna na peníze, nasávající od zahraničních turistů marky, dolary a jinou „tvrdou měnu“ a vzápětí pro řadového občana produkující bony. Rozdíl mezi oběma platidly tvořil zisk. Malé obchody se dělaly přímo na ulici, velké na předem dohodnutých místech, pěkně v soukromí.  
 
 
„Nebyl proti nim zřízen žádný zvláštní útvar tak jako třeba proti kapsářům. Navíc mnozí před jejich činností, za drobnou úplatu přivírali oči. Veksláctví nebylo vnímáno jako výrazně společensky nebezpečný čin. Navíc bylo jejich trestnou činnost, charakterizovanou jako poškozování devizového hospodářství, velmi obtížné dokázat. Jistě, bylo provedeno několik zátahů, ale v sítích většinou uvízly malé ryby s minimální hotovostí. Když se nám zadařilo, nachytali jsme některé, kteří si ještě nestačili sehnat razítko do občanky. Ale i ty jsme většinou okamžitě pustili a maximálně je stíhali za příživnictví. Na velké ryby jsme neměli šanci dosáhnout. Jak kvůli nedostatku důkazů, tak i díky konexím, které měli. A ty mnohdy mířily zatraceně vysoko.“ (ze vzpomínek bývalého příslušníka VB)
 
 
Povolání veksláka tak bylo sice ilegální, ale současně taky tolerované. Potřebovali je totiž všichni. Občané, kteří neměli přímý přístup k valutám a tím pádem i k bonům a svým způsobem je potřeboval i režim, protože zmírňovali problém, který byl v rámci přísně regulované ekonomiky neřešitelný. Snižovali nespokojenost obyvatelstva s nefungujícím trhem a byli proto tiše trpěni. Bez jejich „práce“ by obraty v tuzexových prodejnách byly o mnoho procent menší.
 
 
 „I bez nákupu byl ale Tuzex místem, ze kterého jsem byla úplně paf. Ta zvláštní vůně drahých čokolád, smísená s vůní bonbónů, intimsprejů a značkového oblečení, vše vyložené, a přece nedostupné.“ (Alice Tejkalová) 
 
Síť tuzexových obchodů vznikla již 1.července 1957 jako prostředek pro odčerpání valut zahraničních měn od obyvatelstva, což příjemnější formou nahrazovalo povinný odkup banky. Za éry komunismu bylo totiž povinností západní měnu nedržet doma, ale nabídnout je bance k výměně. Striktní příkaz tak nahradilo pozlátko výjimečného nákupu. Není divu, že tuzexové obchody okamžitě vstoupili do podvědomí a folklóru tehdejšího Československa. 
 
 
"Jeden čas byla naše mužská mládež přímo zamořena touhou míti takzvané texasky. V podstatě je to oblek amerických dělníků, doplňuji - pracovní. Dokonce byly prodávány i v Tuzexu a naši mladí byli ochotni za ně zaplatit 45 tuzexových korun a stát dlouhé fronty."  (dobový záznam z kroniky města Modřany, 1965 – 1966) 
 
V šedesátých letech Tuzex teprve nabíral dech. Boom veksláků byl ještě v nedohlednu a tak se bony získávaly za pomoci dalšího českého specifika, díky známostem a okřídlenému heslu: „Ruka ruku myje.“ Ten sežene to a ten zas tohle, a všichni se nakonec sejdou v Tuzexu.“
A tak se tam všichni scházeli několik desítek let. 
 
 
"Víme všichni, že zahraniční měnu, převedenou na tuzexové poukázky, lze v podstatě získat dvěma způsoby: prací v zahraničí nebo nákupem na černém trhu. Zatímco je nereálné, aby všichni občané naší republiky pracovali v zahraničí, je bohužel reálné tyto poukázky koupit - i přes určité riziko - od veksláků, což se také děje s velkým ziskem pro zprostředkovatele. Není jistě málo rodičů, kteří tento nezákonný způsob volí, aby oblékli své děti již ve školce do zboží nakoupeného v Tuzexu. Nevím, zda se již někdo zabýval tím, jaký vliv a dopad takovéto nerovnosti mají na výchovu těch nejmenších i na třídění společenských postojů," (poslankyně Škarydková, 1988)
 
Pravda, Tuzex se v letech své existence stal měřítkem společenské úspěšnosti, námětem nejedné anekdoty, hybnou pákou černého obchodu, stejně tak i důvodem k vydání prvních platebních karet v historii Českoslovenka. . Stalo se tak v roce 1988, kdy Živnostenská banka vydala takzvané dispoziční karty k tuzexovým účtům. Sloužily k bezhotovostnímu placení v prodejnách Tuzex a k výběru odběrních poukazů Tuzexu na pobočkách tehdejší Státní banky československé a ČSOB. A nakonec se stal i tím nejzbytečnějším krámem.
 
 
K tomu došlo samozřejmě po sametové revoluci, kdy se otevřely hranice a zboží v Tuzexu již přestalo být výjimečným. Lidé vyrážejí za nákupy do sousedního Německa a Rakouska. Tuzex zaínál mít po třech desítkách let existence vážné problémy.
 
Když se v Tuzexu v roce 1992 začalo platit korunami, byl to už jen zoufalý pokus, jak zachránit firmu, která ztrácela smysl kvůli ekonomickým a politickým změnám po listopadu 1989. Stejně jako zbytečný pokus. 26.března 1998 nakonec akciová společnost Tuzex a.s. přechází do likvidace a v Česku končí jeden z fenoménů totalitní doby.
 
Epilog:
„V Tuzexu prodalo zboží za 250 miliónů dolarů. Dvě třetiny z prodaných výrobků byly z dovozu, převážně z nesocialistických států, třetina pocházela z exportních programů československých výrobců. Loni bylo ve 170  prodejnách Tuzexu v celé ČSSR prodáno na 60 tisíc televizorů, 30 tisíc videorekordérů a přehrávačů a 10 tisíc osobních počítačů." (zpráva ČTK z dubna 1989) 
 
 
Tuzexový ceník (vybraný sortiment):
 
Kinder vajíčko s překvapením: 0,5 bonů
Švýcarská čokoláda: 2 bony
Tvrdé sparty: 2 bony
Videokazeta TDK 90 minut: 10 bonů
Džínové kalhoty: 30 až 60 bonů
Kazetový magnetofon: 70 bonů
Automobil Škoda 105: 7000 bonů
 
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]