Profily



„Budeme dělat umění“ (Lidice 1942)

 

 
Zaprášený mercedes zastavil na levé straně parkoviště a typicky německá rodinka postupně vylézala z jeho útrob. Šofér, Němec s prasečíma očkama a pupkem, pomohl z auta na první pohled afektované ženě s orlím nosem, doprovázené blonďatým modrookým chlapcem. Jako poslední vystoupil starý, seschlý bělovlasý muž.
 
„Bože, to je ale díra. Co tady děláme? Proč jsme nejeli raději hned do Prag?“ ohrnula žena nos.
„Děda to tak chtěl... vždyť víš, kdysi tady za války taky sloužil...“
„Tady? V týhle Bohmen díře? Já myslela, že dělal zpravodajce na frontě...“
„Tam taky...“ tlouštíkovo čelo se začalo jako vždycky rosit. „On byl všude. Natáčel filmy přímo z bojiště. Jednou tam, podruhé tam... a byl v tom fakt dobrej... Willi, zatraceně, kam to utíkáš?“
„To už jsem slyšela snad stokrát. A co z toho kdy měl... teda kromě té staré povídačky, že ho pozval na večeři dokonce sám Goebbels, aby projevil uznání jeho talentu.“ 
„Což ho po válce málem stálo krk,“ přikývl muž.
Starý muž pomalu jdoucí před nimi jejich rozhovor ani nevnímal. Pomalými kroky se blížil k podlouhlé skupině skulptur. Oči soch malých dětí byly studené... bez života... stejně jako žalující. Žalující. I po všech těch letech.
 
„Bože, to je ale díra. Co tady vůbec děláme?“
„Klid, Heinzi. Budeme dělat umění!“
 
Oči dětí byly plné strachu a slz. Karl najel na detail obličeje malé holčičky tisknoucí se k ještě dostatečně nevyvinuté postavě mladého chlapce. Patrně je to její bratr, napadlo Karla. Pak mu do celkem dokonalé kompozice vstoupil brunátný chlap v černé uniformě, chytil chlapce za vlasy a smýkl jím směrem ke stodole, kde skupina vojáků v uniformách SS s namířenými zbraněmi s bajonety strážila muže, mnohé vysvlečené do spodního prádla. Záběr kamery netečně projel přes jejich tváře, aniž by se zajímal o emoce z nich vyzařující. Zmatek, strach, bolest, vztek... koho to zajímalo. Byly to jen tváře zmateného stáda, jež bylo po půlnoci vyhnáno ven na porážku. Mladý chlapec, na kterém oko kamery na malý okamžik ulpělo, se přidal k nim. Zbytek dětí vojáci hnali směrem k místní škole, kde už čekaly přistavené autobusy...
 
„Vypadá to skoro jako školní výlet,“ neodpustil si uštěpačnou poznámku jeden z esesáků. „Výlet za tetou zubatou.“
„To je dobré,“ blesklo Karlovi hlavou...“ útržky vět, myšlenky účastníků film vždycky jen oživí.“
Bědování žen, nářek, pláč dětí, křik vojáků, štěkot psů a úsečné rozkazy tvořily různorodou zvukovou kulisu. Občas do ní zazněl i smích. Cynický smích dobyvatelů, pánů světa.
Střih.
 
Vojáci funí pod tíhou nákladu matrací vynášených z vyrabovaných domů. Zeď prostorné stodoly jimi byla za malou chvíli obalená. „Karl! Los Los! Už je tady! Už přijel. Tohle Karl nesmí propást. Opravdovou celebritu ve svém filmu.
Střih.
 
Černá limuzína přiváží vysokého muže s orlím nosem a pohledem. K. H. Frank osobně. Kolem cvakají spouště fotoaparátů. Pozadí vystupujícímu velikánovi Třetí říše tvoří oprýskaný dům s rozbitými okny, pod nimiž se povalují kusy rozbitého nábytku. Opodál startují autobusy odvážející ženy a děti. Všude kolem se ozývá vytí zatoulaných psů.
Střih
 
K. H. Frank se vztyčenou hlavou a arogantním pohledem přelétne svou klaku. Objektiv kamery se zabodne do jeho kruté tváře. Pak úzká ústa promluví:
„Vůdcův rozkaz. Lidice budou srovnány se zemí. Muži od šestnácti let budou na místě zastřeleni. Ženy předány do koncentračního tábora. Děti dány do vhodné výchovy. Jméno obce bude vymazáno.“
Klaka spustí potlesk a všude kolem se rozezní výkřiky nadšení. Tak silné, že chvílemi přehluší pláč a nářky.
„Prolnutí se dvou světů.... vítězové a poražení... zločin a trest... jak morální, jak poučné, jak pravdivé.“
Střih.
 
Pach benzínu je všudypřítomný. Mastný kouř z pochodní. Detail na vojáka házejícího jednu z nich rozbitým oknem. Ohnivé inferno. Plameny mlsně olizující zdi domů. Záběr na kostelní věž, která se začíná ztrácet v hustém dýmu stoupajícím k blankytné obloze. Zajímavá kulisa, která nepochybně udělá Karlův film barvitějším, dynamičtějším.
Z dálky se ozývají salvy výstřelů.
Střih.
 
Přicházeli odevzdaně s jasným vědomím blížící se smrti. Vyrovnané řady nehybných těl těch, kteří přišli před nimi, nenechaly nikoho na pochybách. Záběr z dáli na vyrovnaný útvar popravčí čety.
„Zbraně připravit!“
Skupinka důstojníků stojící v pozadí se vesele baví. Jeden z nich fotí deset dalších mužů určených k likvidaci.
„Zacílit!“
Detailní záběr na pěst jednoho z odsouzenců na smrt.
„Pal!“
„Ty emoce... ten přechod života ve smrt...“ proběhlo Karlovi hlavou. Nepochyboval, že točí vrcholné dílo své kariéry.
Střih.
 
Karl na sklonku svého života minul památník žalující na zločiny fašismu. Ne, nepoznával to tady. To místo, jak jej znal, bylo už dávno minulostí. Zadupáno do ornice nasáklé krví. Srovnané se zemí. Jednou pro věky. Stejně jako jeho kariéra profesionálního filmaře, na kterém ulpěla černá skvrna hříchů minulosti. Hříchů prezentovaných filmem o vyhlazení jedné české vesnice. Filmem, který znechutil celý svět.
 
„Dědo, dědo... koukej, budeš ve filmu,“ zaslechl Karl za sebou tenký hlásek svého vnuka Willyho. Ten ukazoval na skupinu japonských turistů s digitálními kamerami v ruce.
 
 
LIDICE
 
Příčina a následek
 
Proč zrovna Lidice? Jaké bylo pozadí počátku barbarské zkázy? Odpověď je tragikomická. Desítky životů přišly nazmar, kvůli hloupé, nicotné souhře okolností. 
Na počátku všeho byl milostný dopis ve znění: „Drahá Aničko! Promiň, že ti píši tak pozdě... Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se už neuvidíme. Milan“
 
Právě těchto pár řádek, které napsal jistý Václav Říha, ženatý dělník z Vrapic u Kladna, který se obával, že jeho nevěra s dívkou z nedaleké vsi vyjde najevo a chtěl tak chtěl vztah s adresátkou Annou Marusczákovou ukončit, roztočil kolotoč bestiálního násilí.
 
Dopis se totiž dostal do rukou Jaroslavu Pálovi, majiteli továrny na baterie ve Slaném, ve které Anna Marusczáková z Holous u Brandýska pracovala, a ten smyšlenku, jež měla
vyvolat romantický dojem, že pisatel je zapojen do odbojové činnosti a že se odešel skrýt do křivoklátských lesů, pochopil tak, že pisatel dopisu může být zapleten do atentátu na Heydricha, tudíž postoupil dopis četnictvo a to uvědomilo gestapo. Marusczáková, která skutečné jméno svého milence doopravdy neznala, při výslechu mimo jiné zmínila, že dotyčný ji poprosil, aby v Lidicích rodině Horákových vyřídila pozdrav od jejich syna. Následovala razie v Lidicích a zatčení rodin Horáků a Stříbrných, o jejichž synech bylo známo, že slouží v československém vojsku v Anglii. Domovní prohlídky ani výslechy však neodhalily nic podezřelého. Následujícího dne byl jako přítel Marusczákové identifikován. Kladenskému gestapu bylo záhy jasné, že Říha, Marusczáková ani Horákovi nemají s atentátem na Heydricha nic společného; v Lidicích nebyl objeven žádný arzenál, vysílačky ani skrývané osoby a s tímto výsledkem bylo také podáno hlášení do Prahy.
 
V Praze se mezitím Karl Hermann Frank v naději, že tím posílí své postavení a napomůže svému jmenování příštím říšským protektorem, rozhodl využít Lidic jako ukázky svého „rázného postupu“. Frank 9. června osobně předložil při Heydrichově pohřbu v Berlíně svůj záměr Hitlerovi a obratem k němu obdržel souhlas. 
 
 
Koncepce barbarské zkázy
 
 „Protože se obyvatelé této vesnice svou činností a podporou vrahů SS Obergruppenführera Heydricha co nejhlubším způsobem provinili proti vydaným zákonům, byli dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora a děti dány na náležité vychování. Budovy v obci byly srovnány se zemí a jméno obce bylo vymazáno,“ 
úryvek z oficiálního prohlášení německé správy.
 
Navečer dne 9. června byly Lidice, stejně jako jejich okolí, neprodyšně obklíčeny jednotkami SS a německé policie a nikdo živý nesměl obec opustit. Organizační štáb celé akce už byl na místě a všemu velel. Starosta Lidic byl přinucen vydat veškeré obecní cennosti a obyvatelé obce začali být po půlnoci vyváděni ze svých domovů. Muži starší 15 let byli shromažďováni ve sklepě a chlévě Horákova statku. Všechny cennější věci, koně, dobytek, zemědělské stroje apod., byly shromažďovány a odváženy do sousedního Buštěhradu. 
Ráno 10. června 1942 se na místo osobně dostavil K. H. Frank, aby dohlížel na likvidaci obce. Ženy s dětmi byly nejprve nahnány do místní školy, za úsvitu pak autobusy převezeny do tělocvičny kladenského gymnázia. Mezitím byly zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi a přichystána popravčí četa. Lidičtí muži byli posléze vyváděni ve skupinách na přilehlou zahradu a tam stříleni. Celkem jich na tomto místě bylo povražděno 173. Nejstaršímu zabitému bylo 84, nejmladšímu 14 let. Všechny domy včetně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny.
 
V následujících týdnech a měsících byly zbytky vypálených budov vyhozeny do povětří, zničen hřbitov, vykáceny stromy, sutí zavezen rybník a vše srovnáno k nepoznání. Dokonce bylo na několika místech posunuto koryto potoka, aby nic nezůstalo na svém místě. 
 
Filmové záznamy, pořízené samotnými nacisty, dodnes vydávají svědectví o díle zkázy. Prostor, kde stávaly Lidice, měl být učiněn holým polem a jméno obce vymazáno z map.
 
 
Lidické děti a ženy
 
Lidické děti byly po tři dny na Kladensku zkoumány, nakolik jsou z „rasového hlediska“ vhodné k „převýchově“. Tři byly vybrány hned na Kladně, dalších sedm dětí mladších jednoho roku bylo předáno německému sirotčinci v Praze-Krči, ostatních 88 bylo převezeno do Lodže, kde z nich bylo k poněmčení určeno dalších 7. Zbývajících 81 dětí bylo 2. července 1942 převezeno do nedalekého vyhlazovacího tábora Chełmno (německy Kulmhof) a tam, pravděpodobně ještě téhož dne, usmrceno výfukovými plyny ve speciálním vyhlazovacím automobilu. Dodatečně bylo na smrt do Chełmna posláno ještě jedno ze tří dětí vybraných k poněmčení hned na začátku. Po válce se s vynaložením velkého úsilí podařilo přeživší děti vypátrat v německých rodinách a ústavech a navrátit je jejich příbuzným, bylo jich však pouze 17.
 
Sto osmdesát čtyři lidických žen, které byly 12. června 1942 odtrženy od svých dětí, byly (vyjma několika těhotných, ponechaných dočasně v Praze) převezeny do koncentračního tábora Ravensbrück. 12 dalších bylo do Ravensbrücku posláno dodatečně v následujících měsících. 53 lidických žen v koncentračních táborech a na pochodech smrti zahynulo.
 
více o válkách >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]