Profily



Sachsenhausen: Komerční koncentrační tábor

 
Koncentrační tábor u Sachsenhausenu, stojící nedaleko Berlína (zhruba 25 km od centra) byl v mnoha ohledech zvláštní a v ještě více věcech výjimečný.
 
Ani náhodou se nejednalo o brutální továrnu na smrt jako třeba v případě Osvětimi, stál totiž na německém území a fašisti nebyli takoví debilové, aby zvěrstva, jichž byly schopni strkali pod nos svým civilním soukmenovcům, To však neznamená, že by jeho podstata nebyla dostatečně zrůdná. Z jistého úhlu pohledu byly věci odehrávající se za ostnatým drátem Sachsenhousenu ještě zrůdnější.
 
 
V Sachsenhousenu se totiž zcela projevila německá pragmatičnost a účelnost. Již první vězni, kteří do tohoto tábora vybudovaného v létě 1936, byli deportováni (jednalo se o klasické zločince, homosexuály a asociály – tedy ty, které fašistický režim neměl rád) makali na zvelebování místa, jež se podle Himmlerových slov mělo stát nejmodernějším koncentrákem ze všech a po Křišťálové noci, kdy se tábor naplnil Židy se ono místo, původně plánované jako vězení pro politické odpůrce režimu  změnilo v testovací oblast, což předurčilo jeho pozdější „komerční“ charakter. Ostatně tento koncentrák byl vnímán jako „model“ zařízení tohoto druhu, který vznikl jako úplně první z pera architekta a ne jen přizpůsobením stávajícího „vězení“ či jiného objektu. 
 
 
Od roku 1938 do Sachsenhausenu totiž přesídlila centrální správa koncentračních táborů včetně výcvikového střediska produkující budoucí esesácké „zaměstnance“ podobných zařízení. Včetně těch vyhlazovacích, pro jejichž provoz bylo zapotřebí vštípit novým elévům s tetováním SS postupy jak co nejúčelněji likvidovat podlidi. Vězni tak začali sloužit jako figuranti, na jejichž životu vůbec nezáleželo. Němci dobře věděli, že všechno nové je nejlepší vyzkoušet hned v praxi. Včetně těch nebrutálnějších metod spojených s výslechy, mučením a popravami. A samozřejmě... fantazii se meze nekladou. Obzvláště té zvrhlé hraničící se sadismem. Při této „výuce“ bylo různými, mnohdy hodně brutálními způsoby, zavražděno zhruba 40 tisíc lidí. A to byl jenom začátek. Do budoucích let našel Sachsenhousen své komerční využití i v jiných oblastech. Jako třeba v obuvnickém průmyslu.
 
 
Vězni měli totiž tu čest (jak jim bylo řečeno) testovat boty pro Wehrmacht, díky čemu vzniklo takzvané Schuhprüfkommando. V táboře samém pak byla vybudována speciální trasa s různorodým povrchem (kámen, asfalt, písek apod.) na které museli vězni v různé obuvi a s s pětadvacetikilovou zátěží na zádech, uběhnout denně kolem 40 kilometrů. Jediné pravidlo tohoto každodenního maratónu se smrtí bylo jednoduché: Zastavíš se a zemřeš. Mnozí samozřejmě prohráli.
 
"Při zatčení jsem vážil 73 kilo, když jsem tu pak jako vězeň utíkal, měl jsem 43. Honili nás tu dokola po různých druzích povrchu. Pořád: Dělej, dělej, věčné bití. Je těžké věřit, že to byli lidi," (Peter Josep Snep, přeživší bývalý juniorský mistr v běhu)
 
 
Stranou od Sachsenhausenu nezůstala samozřejmě ani medicína a věda. Podobně jao v ostatních táborech, kde se v rámci vědy a pokroku prováděly pokusy na lidech. Třeba s účinky kyanidu draselného, tedy jedu, známého jako Cyankáli, který později použila k sebevraždě nejedna fašistická šajba. Včetně samotného Hitlera. Vězni ze Sachsenhousenu jim svou smrtí „umetly“ cestu. Doslova. Ovšem to samozřejmě nebylo vše. Na vězních se zkoušely i účinky fosforu a dalších jedovatých látek. V rámci medicíny zase byly testovacím objektům nařezávány svaly a do ran vkládány různé infekční materiály. Rovněž se zde experimentovalo s hepatitidou. Jiný se dělal výzkum pro frontu. Bylo třeba, aby hitlerovský voják třeba čtyři dny nespal. A došlo i na zrůdný evergreen v podobě sterilizací a kastrací. Místní esesáčtí křivopřísežníci Hyppokratovi zde ve finále prováděli v průběhu několika let celých 40 různých experimentálních pokusů. A ještě zrůdnější je asi to, že poznatky z mnohých vycházejících, byly samozřejmě po válce zužitkovány. Komerce a pokrok lidstva nemá paměť. A k čemu by jí vlastně byla.
 
 
„Přes den vykonávali vězni nesmírně těžkou fyzickou práci, kdo nestačil nebo se opozdil na večerní „apel“, byl většinou umlácen dozorci SS. Každý večer přinášeli vězni na zádech své mrtvé kamarády. I mrtvý heftling musel být na apelu.“ (Jan Šabršula, bývalý vůdce sokolské župy, posléze vězeň v Sachsenhausenu, později agent StB)
 
Většina vězňů v koncentračních táborech, tedy i v Sachsenhausenu byla využívána k otrocké práci. Tedy těch silných. Slabší kusy odpadly při selekci, aby byly zužitkovány jinak (třeba na zmíněné experimenty), nebo prostě jen zlikvidovány. Klíčovým pro místní německou ekonomiku byla zničující práce pro podniky SS, stavební a později i zbrojní průmysl. Pověstné Arbeit Macht Frei – Práce osvobozuje, platilo i zde. Jen s tím rozdílem, že skutečné vysvobození přišlo jen v případě smrti. Brzy v okolí tábora (u nedalekého městečka Lehnitz) vyrostla obrovská cihelna, jejíž produkty měly být později využity k plánované výstavbě Hitlerova hlavního města Říše – Germánie. Naštěstí Tisíciletá říše přežila jen pár let. 
 
 
Mnoho lidí se v zoufalství vrhlo na elektrické dráty. V mrazivé noci z 18. na 19. ledna 1940 museli vězni z rozmaru „lagerführera“ stát venku celou noc. Umrzlo asi tři sta lidí. (ze svědectví před Norimberským tribunálem)
 
I když Sachsenhausen nespadal do kategorie vyhlazovacích táborů, neznamená to, že by se mu smrt vyhýbala obloukem. V nacistických zařízeních tohoto typu byla smrt na denním pořádku. A nejen smrt z vyčerpání, hladem, či na základě lékařských experimentů. V Sachsenhausenu se i popravovalo. Původně k tomuto účelu sloužil velký, speciálně vyhloubený příkop, ale Němci, dobře si vědomi případné paniky a uvědomění si vězňů, že již skutečně nemají co ztratit, nakonec v roce 1941 vybudovali rafinovanou kamufláž lékařské stanice se zákeřným měřícím zařízením, jež domněle byla latí určenou k zjištění míry vězňů. Jen s tím rozdílem, že když příslušník SS převlečený za lékaře, předstírající vyšetření, vězně postavil k měřičské lati, byl ten zezadu střelen dírou z druhé místnosti do zátylku. A samozřejmě, tento vylepšovák, z dílny opravdu perverzního kutila, musel být rovněž pořádně otestován. První den mu tak v rámci testů padlo za oběť 40 náhodně vybraných vězňů a na podzim roku 1941 fašisti takto během několika týdnů, přeměřili zhruba 10 000 sovětských válečných zajatců. Spolu s touto „ordinací v Sachsenhausensté zahradě“ vyrostla i takzvaná stanice Z vybavená menší plynovou komorou a krematoriem. Zde se pro změnu testovaly účinky nového Cyklonu A, který byl, narozdíl od svého nechvalně proslulého Cyklonu B, v kapalné formě. 
 
 
V padělatelské dílně jsem sice měl všechno – vlastní postel, bílou peřinu, chleba, kolik jsem chtěl, rádio hrálo – ale usínaljsem s myšlenkou: „Jsi na dovolené, ale mrtvý.“ (Adolf Burger)
 
Svéráznou kapitolou v pohnuté historii Sachsenhausenu je rovněž takzvané padělatelské komando, jehož členové se rekrutovaly z talentovaných grafiků a tiskařů. Pokud si uvědomujete třeba film Ďáblova dílna, natočený podle jednoho z nich, jistého Adolfa Burgera, máte ve věci jasno. Pokud ne, pak si něco řekneme o akci Bernhard v jejím rámci fašisti padělali jak anglické libry, tak i americké dolary a jiné cenné papíry. Záměr byl prostý – oslabit ekonomiku nepřátel. Provedení prosté. Padělatelská dílna v Sachsenhausenu jela na plné obrátky. Sachsenhausen tak definitivně potvrdil svou pověst nástroje nacistického byznysu, stejně jako místem, kde nuceně trávila svůj čas nejedna celebrita dějin. Mezi místními vězni by jste mohli najít jak atentátníka George Elsera, který se v listopadu 1939 neúspěšně pokusil za pomoci časované bomby zabít Adolfa Hitlera, tak i Stalinova syna Jakova Džugašviliho. Na Appel Platzu nechyběl ani bývalý bývalý rakouský ministerský předseda Kurt von Schuschnigg,český malíř a spisovatel Josef Čapek, a pozdější československý komunistický prezident Antonín Zápotocký, který měl to štěstí, že svůj pětiletý pobyt zde přežil. Na rozdíl od mnohých jiných.
 
 
„Zajali mne ve třiačtyřicátém a poslali do Sachsenhausenu. Když Američané později začali bombardovat Německo, zařadili mne do bombensuchenkommanda, které vyráželo do Berlína hledat nevybuchlé bomby. Vyjíždělo nás třeba 150 a vracelo se jen 90. Kamarády, kteří při této práci zahynuli, jsme přinášeli po kouskách. Vzpomínám si, že s námi pracoval Pražák Blindáček, který ještě před válkou pobýval na Ukrajině. Pětačtyřicátý byl hrozný rok. Denní příděl chleba činil 150 gramů. Vše ostatní dostávali Berlíňané. Už jsme věděli, že naši útočí, že brzy obsadí Berlín. Nedlouho před osvobozením koncentráku byla většina vězňů vyvedena. Češi, Poláci, Francouzi… Ti všichni na cestu dostali bochník chleba a jednu konzervu pro pět lidí. Rusové a Ukrajinci nedostali nic. Někteří se vrhali na chléb a esesáci do nich okamžitě stříleli.“ (bývalý vězeň Vladimír Petrovič Čerňavskij)
 
 
Když se s polovinou čtyřicátých let přiblížila fronta, museli se vězni samozřejmě podílet na válečném úsilí. V Sachsenhausenu dokonce šmejdil i generál Vlasov, který zde hledal mezi zajatci nové vojáky do své ROA.  Ovšem Rudou armádu a Spojence již nebylo možné zastavit a tak se v únoru 1945 začala připravovat evakuace tábora. Během příprav pochodu smrti platilo to co jindy. Přežijí jen silnější. Slabší a nemocní měli být povražděni v rámci jeho příprav. Stejně jako angličtí a sovětští důstojníci, tedy vězni, kteří by mohli být po osvobození nebezpeční. Ti šli na řadu jako první. A 21. dubna 1945 se pochod smrti vydal na cestu. O den později byl koncentrační tábor osvobozen. A v podstatě již v něm nebylo co osvobozovat. Sovětští a polští vojáci zde našli jen okolo 3000 zubožených vězňů z nichž 300 v následujících dnech zemřela.  Bilance historie tábora byla neradostná. Táborem v Sachsenhausenu a jeho vedlejšími tábory prošlo mezi lety 1936-1945 až na 200 000 lidí a minimálně 20 000 v nich nalezlo smrt. 
 
 
O pár měsíců později se brány tábora otevřely pro nové vězně. Tentokrát pro německé válečné zločince, Vlasovce a později, ve zcela větší míře pro odpůrce stalinistického zločinu. Táborem za sovětské éry provozu tak prošlo celkem na 60 000 lidí a zhruba 16 000 v něm nalezlo smrt, Sachsenhausen nakonec i přes svou bizarně komerční užitečnost nakonec přestal ve smyslu svého založení fungovat až v roce 1950. Historie může být mnohdy jedním opravdu velkým paradoxem. 
 
více o válkách >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]