Profily



Zrádný osud Borise Zvereva: Podstata lidství

 

 
Plazil se pryč jako raněné zvíře v posledním tažení. Stále ještě pořádně nechápal, co se stalo. Přišlo to totiž jako blesk z jasného nebe. Výbuch, oslňující záblesk, spalující žár, které ve zlomku sekundy ovládli všechny jeho smysly. Pak už jen bolest a zoufalý chtíč uniknout peklu.
 
Původně to byl jen další den plný smradu seškvařeného lidského masa. Prostý úkol vyčistit další kus na mapě plné trosek, pobořených sklepních prostor plných lidského odpadu. Boris se už dávno odnaučil dívat na své krajany jako na lidi. Byly to krysy, míň než hlodavci přežívající v troskách, připravené kdykoliv kousnout. Chlast otupil jeho mysl, svědomí již bylo dávno pohřbeno pod tunou morálního hnoje a zbyl jen rozkaz dělat ozbrojený doprovod odpornému rotmistrovi W během jeho práce. Jako tolikrát před tím. Tentokrát se však něco úplně posralo. Přišel soudný den.
 
Jejich pětičlenná jednotka v ten den měla prostě smůlu. Již od samého rána. Nikde ani živáčka. Podzemní chodby, zbytky místností, kanály, sklepy, vše zelo prázdnotou. Jako kdyby měla být jejich práce u konce. Krysy zalezly hlouběji, nebo se schovávaly jinde. Plamen se dnes nenažere, dlouhý táhlý jekot odsouzenců na smrt, který zpravidla předcházel tomu, než se jich ohnivý mrak prýštící z trubice rotmistrova plamenometu zmocnil, nebude znít v jeho uších. Ne, Boris nebyl sadista, toho si byl dostatečně vědom, Boris jen nenáviděl. Všechno a všechny, včetně sebe. Hlavně sebe, za to co dovolil aby s ním nenávist udělala. Od chvíle, kdy u Baby Jaru pozbyl svého lidství, nechal se strhnout a smýkat proudem plným zloby v němž lidství ztratilo svou ceno. S jasným vědomím, že bůh, jestli kdy nějaký byl, nad ním už dávno zlomil hůl. A bůh není Stalin. Ani Hitler. To jsou jen nástroje jeho perverzních hrátek. Všichni si zaslouží smrt. Někteří dříve, jiní později. Bláhově si myslel, že bude připraven, až přijde jeho čas.
 
Bylo již dlouho po poledni, když se to stalo. Chvíle odpočinku. Pak záblesk a kanystr s hořlavinou na zádech rotmistra W najednou explodoval. A vypuklo peklo. Tlaková vlna odhodila Borise stranou. Smrad spálených vlasů nevnímal, jeho prvotní starost, vyvolaná pudem sebezáchovy byla uhasit v čerstvě napadaném sněhu hořící uniformu. A pak, dostat se do bezpečí. Kamkoliv, jen pryč od té žhavé výhně. Pud sebezáchovy rozhodl. V rudém oparu pulzující bolesti skučel jako zvíře a palzil se pryč. Pak přepadl přes okraj zdi a spadl dolů, do kráteru, který po sobě zanechala jedna z nesčetných bomb.  Ucítil prudkou bolest. Jeho poslední myšlenka patřila zoufalému přání, ať jej zde nenaleznou Rusové. Pak přišlo bezvědomí.
 
Byly dvě. Matka a dcera. Neviděl je, slyšel. Všude kolem byla tma. Šeptem si povídali. Hledali mrtvé. Tak jako každou noc. Hledali mrtvé, aby si přilepšili. Aby přežili. Zůstal ležet bez hnutí. Pak ucítil, jak ho ruce té starší šacují. Hledali cennosti, jídlo, cokoliv. Když se pohnul, odskočila od něj, jako by dostala elektrickou ránu. Dcera v ten samý okamžik popadla velký kámen. Strach, zrychlený dech, instinkt. V tu chvíli zalitoval, že nemá zbraň. Kámen dopadl.  Další tma s prázdnotou přišli vzápětí.
 
„Hlupačko, málem jsi ho zabila.“
„Je to nepřítel, fašista.“
„Jsi hloupá nána, Zino. On je cenný. Zboží. Jídlo.“
 
Probral se nad ránem. Alespoň se tak domníval. Škvírami v děravé zdi poničeného domku probleskovalo světlo přicházejícího dne. Pohnul se a zasténal. Obě ženy, sedící u stolu okamžitě zpozorněly. Ta starší pak k němu přišla a lámanou němčinou se mu začala omlouvat.
 
„Omluva, pan důstojník, my nevědět, že vy německý voják. My myslet, že vy Rus, komunista. Zlo.“
 
Mladší mu nadzvedla hlavu a k ústům podávala misku s vodou. Hltavě se napil. Letmý závan vděčnosti? Obličej ho nesnesitelně pálil. Byl vyčerpaný. Na konci sil. Bezmocný. Cítil, že se brzy opět odebere do říše bezvládí. A pak? Děj se vůle boží. I když bůh tohle místo dávno opustil. Krysy ho odtáhly do svého doupěte.
 
„Vy tady být v bezpečí. Vy počkat, až přijdou vaši. My vás zachránit.“
 
Sen, ze kterého se probudil, nebyl příjemný. Darja se Zinou vztahovaly ruce proti černé díře ústí plamenometu rotmistra W, jež se chystala vyplivnout proud ohně. Když se tak stalo, jejich řev naplnil celou místnost. Když se probral, uvědomil si, že řve on sám. Změnil se z černé torzo spálené na uhel. V pouhé nic, zbavené podstaty veškerého života, pochované v bezedném hrobě. Krysy. Všude samé krysy, toužící urvat si z jeho těla poslední kousek masa. Krysy, od kterých je třeba vyčistit spálenou zemi. Krysy, které ho držely při životě.
 
Jmenovali se Darja a Zina. Matka s dcerou. Jedny z obyvatel Stalingradu. Živitel jejich rodiny, Darjin manžel odešel do války s první mobilizací. Od té doby o něm neslyšeli. Na evakuační lodi na ně nezbylo místo. Darja se zdráhala použít svou čtrnáctiletou dceru jako úplatek pro komisaře. Jí nikdo nechtěl. Byla stará, strhaná, opotřebovaná. Když se pak jejich dům na okraji města dostal do německého područí, své morální zásady přehodnotila. Zina sice přišla o panenství, ale přežili. Měli co jíst. A od té doby přežívali dál a dál. Napříč dvěma tábory. S lámanou němčinou prosící o kus jídla, za který je k dostání cokoliv, včetně hrdosti, která jim stejně už dávno žádná nezbyla a s rodnou ruštinou velebící hrdinné snahy osvoboditelů a prosící o podporu těm, kterým fašistická stvůra vzala vše.
 
Borise probudilo přibližující se hřmění. Kdo to bude tentokrát? Rusové, nebo Němci. Nedělal si žádné iluze. Z hovoru obou žen dobře věděl, v jaké se ocitl pozici. Pozici zboží, připraveného k výměnnému obchodu. Oni nemohli nic ztratit. Když dorazí Němci, budou zachránkyně jejich soukmenovce, když Rusové budou hrdinkami, které zajali fašistickou bestii. V obou případech mohli doufat v odměnu. Obě ženy samozřejmě netušili, že jim moc dobře rozumí. Měli ho za Němce, fašistu, o kterém ve svém rodném jazyce mluvili s pohrdáním. Necítil vůči nim za to zášť. Kdyby osud rozhodl jinak, zachoval by se možná stejně. Hlavou mu proběhla vzpomínka jak se i on kdysi, než přeběhl na druhou stranu, pokusil vykoupit život svého otce. Člověk udělá pro záchranu života cokoliv. Člověk? Je podstata lidství přežít za každou cenu? A on najednou toužil žít. Znamená to, že je stále člověk?
 
Bylo to ráno, jako každé jiné z těch předešlých, kdy Boris sdílel s Darjou a Zinou společnou domácnost. Už ani nevěděl, kolik jich bylo. Postupně nabýval sil, byl již schopen pohybu. Obličej ho sice šíleně svědil, ale bylo mu jasné, že by se konečně mohl dostat ven a uniknout z této poloviční pasti. Snad už tuto noc, až obě ženy vyrazí na svou sběratelskou výpravu. Z té poslední přinesli dokonce i zlaté zuby, které Darja vymlátila z nějakých mrtvých úst. Musela to být Darja, smyslem jejíhož života se stalo ochránit svou dceru. Boris již věděl, že Zina by toho nebyla schopná. Bylo to prosté a svým způsobem stále ještě cudné děvče, které i po tom co se občas za kus sušeného masa či konzervu prodalo, stále věřilo, že až ta všechna hrůza kolem nich skončí, zapomene a najde si statečného silného muže, kterého bude milovat celým svým srdcem. Že snad jednou bude žít jako člověk. Netušila, že toho se nikdy nedožije. Člověk míní, osud mění.
 
To ráno vtrhla do domku povodeň. Sovětských vojáků byla najednou plná místnost. Rána pažbou samopalu do obličeje ho okamžitě uzemnila. Vřeštící Darja se nebyla ani schopná dostat k vyjednávání. Pak už bylo všechno jedno. Jakákoliv slova byla brána za výmluvu a snahu uniknou zaslouženému trestu za zradu. Zuřivost vojáků, vydrážděná Borisovo uniformou pomocných praporů Waffen SS se změnila v zběsilý hněv spravedlivých. 
 
„Fašistické zmije!“ Darja se válela na zemi. Kopance těžkých bagančat sovětských vojáků z ní udělali schoulenou trosku svíjející se na zemi. Ústa Ziny byla chudší o několik zubů. „Zrádné svině. Vy snad ani nemůžete být lidmi! Jste krysy, zrádné krysy!“
 
„Jsem jejich zajatec!“ vykřikl Boris ve snaze zachránit obě obchodnice. Ani nevěděl proč, snad jen mlhavého pocitu vděčnosti, že už jeho ztuhlá mrtvola dávno neleží někde mezi zmrzlými troskami stalinova města. Snad jako poděkování za pravidelné dávky zředěné ochucené horké vody, do které mu nalámali kousky tvrdého, mnohdy plísní zeleného chleba. Snad proto, že, byť to stále v mysli popíral, přesto si uvědomoval, že všichni jsou... lidi.
 
„Čort vazmi,“ zaklel sovětský důstojník, který se na něj překvapeně podíval. „Ty jsi Rus?“ Boris odevzdaně zíral do jeho tváře. „Da,“ odpověděl a úder pistolí mu vzápětí zlomil nos.
 
 „Zrádná svině! Přineste provaz.“ 
 
Pak se důstojník na chvilku zamyslel. „Ne, Váňo, chci dva provazy! Ty dvě fašistické čubky budou viset jako první. A ta zrádná esesácká svině se jim odvděčí tak, jak je u takových, jako je on zvykem. Zradou.“ 
 
Plánovaný výměnný obchod skončil. Definitivně.
 
Předchozí kapitola: Zrádný osud Borise Zvereva: Dantovo peklo
Příští kapitola: Zrádný osud Borise Zvereva: Hrdina
 
Předchozí možný navazující děj: Leonid Morozov ve stalinově městě 6: Záblesk ve tmě
Příští možný navazující děj: Ivanova cesta do Berlína 02: Černá a bílá
 
další povídky >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]