Profily



Ivanova cesta do Berlína 03: Osud a oběti

 
Není to hezký pohled sledovat, co udělají s lidským tělem těžké pásy tanku. Přes burácení motorů sice není slyšet praskání kostí, ale když ocelový obr nechá svou oběť za sebou, je z člověka bezvládná, uvnitř na tisíce kousků polámaná loutka splývající se zemí. A při tom to všechno začalo tak krásně. Vítězstvím u Stalingradu.
 
V minulém životě se jmenoval Morozov, Leonid Morozov, ale toto jméno v pekle boje o stalinovo město odvrhl. Nejprve nevědomky, když přišel o paměť, poté zcela vědomě, když si uvědomil kolik svinstva hnusu a špíny těchto pár písmen spojený v celek představuje. Osud a války ho nasměrovali na cestu pokání. Nyní byl Ivan. Jeden z mnoha. Často, mnoha bezejmenných.
 
Své prozření, uvědomění si své skutečné podstaty, které přišlo jako blesk z jasného nebe během kouzelné atmosféry Tiché noci, zapil a rozhodl se k němu nevracet. Kořalka však svědomí neutišila. Ani když se téměř nadoraz zpil zvláštním přídělem vodky vyfasovaným na počest uzavření stalingradského kotle, z něhož se pak táhly houfy zajatých fricků. Mnohý z nich skončil s kulkou uprostřed čela, v tom lepším případě s kopancem do varlat. Stačilo se jen blbě podívat. A mnohdy stačilo pár hltů vodky navíc. To pak člověku může přijít polosvlečený voják mrznoucí s přelámanýma nohama na sněhu jako zábavné povyražení. Morozov se podobných kratochvílí neúčastnil. A se svou minulostí, která se náhle zjevila v celé vší obludnosti, ani nechtěl.  Nakonec, stejně ho po pár týdnech čekala další cesta. Štáb majora Borise, kterého byl Ivan součástí, se vypravil směr Charkov.
 
„Život je boj, Váňo. A my bojujeme. Tedy žijeme. A přinášíme oběti.“ Major Boris měl, díky rozkazům  z hlavního stanu, o strategii zcela jasnou představu. Trhlina, která v německých liniích vznikla po Stalingradu musela být co nejdříve zaplněna. Rudou armádou.
 
Bilance postupu přes otevřené pláně desítky kilometrů před Charkovem byla otřesná. Stovky mužů padaly jako obilné klasy podťaté osou. Sníh se zbarvil krví. Ivan padl na zmrzlou zem. Kulometná dávka se prohnala nad jeho hlavou. Neby čas přemýšlet. Kdo myslel skončil jako kulkami ohlodaný cár masa. „Urááááá!“ Zvedla se další masa. Vojáků bylo dostatek. Další metry, další minuty života. Pro mnohé poslední. Život je boj, kdo žije, ten bojuje. Postupuje vpřed. Kulometný okop byl opodál. Granát. Skučící Němec s urvanou paží vyl jako zraněné zvíře.
„Doraž tu bestii!“
„Ani náhodou, ať to zvíře vykrvácí.“
Kulka z pistole seržanta Stěpakova místo hlavy zasáhla Němcovo koleno.
„Chcípej pomalu!“
Přežili. Přiblížili se k Charkovu, za sebou stovky mrtvých. Zítra z nich budou hrdinové. Bezejmenní hrdinové. Bezejmenní jako Ivan. Svůj účel splnili. Stejně jako svou povinnost vlasti. 
 
„Vedeme spravedlivý boj, Váňo. A ve spravedlivém boji, není žádná oběť příliš velká.“ Major Boris moc dobře věděl, že lidské řece neodolá žádná překážka. Je jen třeba mít dostatek materiálu, aby stále tekla.
 
Byla to malá vesnička. Jedna z mnoha. Rudá armáda se postupně probíjela od jedné ke druhé. Tato byla malá, ale strategická. Skoro předměstí Charkova, dalo by se říci. Díky tomu si vysloužila velkou pozornost. Německou i sovětskou. Dělostřelecká příprava jí proměnila v trosky hořící do nadcházející noci. Ivan na čele pěchoty míjel roztrhaná a ohořelá těla Němců, snících svůj poslední sen, společně  s vesničany. Smrt si stejně jako nesčetné šrapnely, vypálené té noci, nevybírá. Z trosek jednoho stavení se ozval dětský pláč. Zbytek života?
„Nech to dítě být Ivane, co si s ním počneme? Je mráz, za chvíli bude po všem. Nebude ho to bolet. Prostě usne. Bude to tak pro něj lepší. Tohle je zkurvenej svět. Není dobrý pro život.“
 
„Když se kácí les, lítají všude kolem třísky, Váňo. Jejich oběť nebude zapomenuta.“ Major Boris by si určitě přál, aby to tak bylo. Druhý den trosky i s mrtvými, zapadaly sněhem.
 
Charov je přivítal jásotem obyvatel. Němci město vyklidili. Přízrak Stalingradu strašil. Na ulicích se ještě povalovaly mrtvoly. Civilní i německé. Tváří v tvář vítězství se porobené obyvatelstvo utrhnulo ze řetězu. Na lampě visel německý důstojník s vypíchnutýma očima. Na nové pány Charkova plazil svůj černý jazyk. Černý jako jeho uniforma ozdobená umrlčími lebkami. Odulý muž se zrzavými vlasy, který se představil jako místní obchodník Fjodor Michajlovič Krasov, děkoval se slzami v očích, za osvobození. Fjodorovy dcery Oksana a Tatjana toužili projevit svou vděčnost i jinak. Ten večer bylo zase dostatek vodky. 
 
„Jen se na ně podívej, Váňo. Žerou a chlastají. Jejich jedinou obětí je, že jednou chlastají na Stalinovo zdraví a podruhé na Stalinovu smrt. Pokrytci. Kam vítr, tam plášť. Hlavně když je dost chlastu.“ Major Boris se pozvracel. Té noci bylo vodky přespříliš.
 
S Charkovem za zády, v Krasnogradu si konečně mohli vydechnout. Tankům docházelo palivo, mnozí vojáci by snad usnuli i za pochodu, nebýt té hnusné zimy. Ivan jí na předsunutém štábním stanovišti krotil horkým čajem. Potom exploze zvedla na kámen zmrzlou půdu vzhůru k blankytnému nebi. Baterie na okraji města spustila palbu. 
„Tanky! Tanky!“
Únava byla zapomenuta. Pud sebezáchovy je silnější. Ivan se vrhl k samopalu a společně s ostatními utíkal k vybudovanému obrannému valu. Další řada výbuchů rozmetala jedno palebné stanoviště. Mladý dělostřelec Vasilij se spolu s ostatními z osádky změnil v bizarní scenérii kolem kráteru po výbuchu. Německé tanky již byly na dohled. Hodně tanků. Sovětské jim vyjely vstříc. Jen některé z nich. Většina zbylých čekala na palivo. Mnozí zapomněli na hrdinství vítězů od Stalingradu a utíkali směrem k lesům. Ti co zůstali, byli připraveni přinést nejvyšší oběť. A taky jí přinesli. I když si to člověk nechtěl připustit, obrana byla bezvýsledná.
 
„Jdeme Váňo, je třeba naplnit náš osud,“ zatahal ho Boris za rukáv. Major Boris vytáhl z pouzdra pistoli. 
 
Ivan se na něj podíval. Zavrtěl hlavou. Ne proto, že by se bál, ale proto, že mu tohle gesto připadalo zbytečné. Stejně však věděl, že Boris neměl jinou volbu. Musel jít a hrdinně zahynout. Ne proto, že by věřil v posmrtný život, ani proto, že by se mu chtělo zemřít a už vůbec, že by toužil po vyznamenání im memoriam. Ale proto, že moc dobře věděl, že kdyby tuto zkázu přežil, byl by označen za zbabělce a zrádce a byl popraven. A zemřít jako hrdina je vždycky lepší. Už jen pro ten pocit posledního okamžiku těsně před smrtí. Jinak, smrt je vždycky stejná.
 
„Jeleno, moje lásko, už jdu za tebou,“ mumlal si major Boris a naprosto nesmyslně střílel na pancíř tanku, proti kterému, hrdě, jako major Rudé armády se vztyčenou hlavou kráčel. Ocelové monstrum bylo blíž a blíž.
 
Není to hezký pohled sledovat, co udělají s lidským tělem těžké pásy tanku. Přes burácení motorů sice není slyšet praskání kostí, ale když ocelový obr nechá svou oběť za sebou, je z člověka bezvládná, uvnitř na tisíce kousků polámaná loutka splývající se zemí. Major Boris byl mrtev.
 
Ivan neváhal ani chvilku. S apokalypsou za zády se jako ostatní, rozběhl směrem k lesu. 
 
Následující kapitola: Ivanova cesta do Berlína 04: Díra
 
 
další povídky >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]