Profily



Ivanova cesta do Berlína 04: Díra

 
Nebyly už moc podobni lidem. Zarostlí, mnoho měsíců nemytí s divokým pohledem zvířete lapeného v pasti. Lesní lidi odvyklí všem výdobytkům civilizace. Doba je zlomila a vzala jim lidství, které nahradila pudem sebezáchovy. Pohledem, ve kterém se mísila nenávist se strachem, se dívali do ústí napřažené zbraně.
 
Nebyly už moc podobni si lidem. S prohranou bitvou za zády je uvítala náruč hustého lesa. Špinavý, utrmácení s pocitem štvané zvěře, která chce zoufale přežít. S hrdostí dávno zašlapanou do krvavého bláta mnoha bitev. S krví a pachem střelného prachu na rukou. S hladem a zoufalou beznadějí štvanců. Z veliké dálky z míst, která už dávno nechali za sebou se občas ještě echo výbuchu. Přežili. Unikli z pekla.
 
Bylo jich deset a každý z nich nepochyboval, že se v okolí potuluje ještě mnoho podobných skupinek. Drtivý nápor Němců je dokonale rozprášil. Nemilosrdně. Mnohý voják zanechal na bitevním poli své mrtvé maso. Jak málo stačí, aby se z člověka stalo bezcenné krvavé nic. Ivan se stále nemohl zbavit pohledu na Borise drceného těžkými tankovými pásy. Těžce dosedl na pahorek okraje rozlehlé lesní mýtiny. Hlad, který se jako zuřivá krysa zakusoval do jejich vnitřností, byl nesnesitelný. Byli na útěku už dva dny. Dva dny strádání s pocitem viny zběhů před jistou smrtí a nadějí, že dojdou zpátky do Charkova, aby zde posílili bojem zatím nedotčené jednotky a vrátili fašistovi ten krvavý masakr.  
 
Původně jich bylo jedenáct, ale Oleg, mladík ukrývající pod zakrváceným obvazem prostřelenou ruku, to nezvládl. Nechali ho někde na kraji lesa svému osudu. Před tím mu vzali zbraň i všechno co měl po kapsách a jim se mohlo hodit. Mrtvole, ve kterou se brzy promění, by to stejně nebylo k ničemu. Byla válka, nebyl čas na jemnocit. Druzi ve zbrani, cizinci v bitvě o přežití. Obzvláště tváří v tvář zoufalým vyhlídkám.
„Je na čase se pohnout,“ zavelel staršina Igor, mohutný obr, který celou skupinu vedl.
Ivan těžce vstal. Nechtělo se mu, ale ještě více nechtěl dopadnout jako ubohý Oleg.
Pomalu postupovali po okraji mýtiny, kryjíc se za lesní porost. V tom práskl výstřel. Situace, v níž zkušený voják nepřemýšlí. Jen instinktivně jedná. A tady tomu nebylo jinak. 
 
Ivan, stejně jako ostatní s sebou práskl do trávy. „Němci?“ honilo se mu hlavou. „Ja se tady k čertu mohli objevit Němci?“ Na další přemýšlení nebyl čas. Druhý výstřel pročísl ticho lesa. Odpověď přišla vzápětí. Mladičký Michail, rodilý Moskvan, který ještě před bitvou vzpomínal na to, jak jej válka vyhnala ze školní lavice a od první lásky k copaté Jeleně, odpověděl poslední dávkou ze svého samopalu. Kulky rozčísly porost a ozval se pisklavý výkřik. Skoro jako kdyby patřil dítěti.  Pak byl klid. Mrtvé ticho, ve kterém si člověk nemohl být jistý ničím. 
 
Trvalo to nějakou chvíli, než muži sebrali odvahu pohnout se vpřed. Mnohem déle, než by to trvalo ve vřavě zuřivé bitvy, kde má voják jistotu jen v rozmaru štěstěny. Ticho neznáma děsilo více, než šrapnely a štěkání automatických zbraní. Pak se Michail, který byl nejblíž, pomalu připlížil ke křoví. Pohled za něj ho odzbrojil. Chlapcovi, který zde ležel, mohlo být tak stěží deset. I když těžko říci. Když někomu dávka ze samopalu zhyzdí obličej do beztvaré krvavé masy, věk se určuje těžko. Stará puška se válela opodál kousek od jeho studených drobných rukou.
„Co to má do hajzlu zamenat...?“
Dítě v cárech hadrů jako kdyby nepatřilo do tohoto světa.
„Vy zvířatááááá!“ ozval se náhle táhlý výkřik. Zarostlý páchnoucí muž se objevil mezi nimi jako přízrak. „Sašenko, malčik moj.“ Zuřivý přízrak s ostrým kamenem v ruce, který se zabořil do hlavy jednoho z vojáků. Ten pod tíhou úderu okamžitě klesl k zemi. Ten chlap byl snad sebevrah. Nebo blázen a sebevrah. Zoufalý blázen šílený nad smrtí svého dítěte. Blázen, který vzápětí padl mrtev, když se mu dvě kulky z Igorovi pistole zavrtaly do prsou. Pak z protilehlého okraje mýtiny začaly práskat další výstřely. Jedna kulka se zakousla do Michailova stehna.
 
Ivan automaticky zalehl a proplazil se k nejbližšímu úkrytu. Nestřílel. Šetřil náboje. Moc jich nebylo. U ostatních tomu nebylo jinak. Na druhé straně protivník rovněž šetřil s municí. Ivanovi začalo pomalu docházet, že jsou všichni účastníky strašného nedorozumění. „Partyzáni, to musí být partyzáni,“ horečně přemýšlel, zatímco ústí jeho zbraně hledalo jistý cíl. Ten malý zoufalý kluk si je musel splést s Němci a jeho zbrklý prst na spoušti odstartovalo toto nesmyslné zabíjení.  „Nestřílejte! Jsme vojáci Rudé armády! Tohle všechno je příšerná mýlka. Nechceme vám ublížit!“ Kousek od něj sténal Michail, snažící se rukou zastavit krvácení z prostřelené nohy. Odpověď přišla vzápětí. S výstřelem, který Michaila nadobro umlčel.
 
Blížil se soumrak. Nedobrý čas pro skupinku opuštěných vojáků s nedostatkem munice v místě, kde má protivník výhodu znalosti prostředí. Ivan se plazil pryč. Pryč od mýtiny, pryč od nesmyslného boje.  Noc strávil pod hromadou napadaného klestí s nadějí, že jej nikdo nenajde.
 
Probudil ho zpěv lesních ptáků. Slunce filtrované přes koruny vzrostlých stromů vytvářelo na lesním porostu světlé pruhy plné stínů. Náhle zpozorněl. Vánek k němu donesl ozvěnu výkřiků a dávku ze samopalu. Pomalu se vydal za zvukem, odhodlaný střílet na vše, co se mu postaví do cesty.
 
  Nebyly už moc podobni lidem. Zarostlí, mnoho měsíců nemytí s divokým pohledem zvířete lapeného v pasti. Lesní lidi odvyklí všem výdobytkům civilizace. Doba je zlomila a vzala jim lidství, které nahradila pudem sebezáchovy. Pohledem, ve kterém se mísila nenávist se strachem, se dívali do ústí napřažené zbraně. Staršinovy oči připomínaly škvírky plné potlačovaného vzteku. Svou zbraní mířil na ženu s mužem a sotva odrostlého chlapce, za nimiž se krčilo malé děvčátko. Jejich obydlí, zemljanka, díra v zemi bylo kousek dál.
 
Staršina byl nekompromisní. Spolu s ním přežili ještě další čtyři muži jejich „jednotky“. Zoufalá bilance.
„Kdo jste, k čertu? Mluvte, nebo dopadne jako támhleten!“ Hlaveň samopalu ukázala na postavu muže ležícího v ratolišti krve opodál.
„Charkovští. Charkovští Židi,“ vykoktala ze sebe žena. Žijeme tady mnoho měsíců. Utekli jsme. Před smrtí. Tohle je náš domov. Domov, který jste zničili. Jste všichni stejní. Němci jako Rusové. Žid vám není dost dobrý. Zabíjíte...“ rána pěstí jí na chvilku umlčela.
„Ty špinavá židovská děvko. To vy jste začali střílet. To vy jste začali zabíjet moje vojáky. Lovili jste nás jako zvířata!“
„A co jsme měli dělat, vojáku. Nechat se pobít jako od Němců. Nechat se rozstřílet kulomety?“ vykřikl vášnivě mladý muž. „Jmenuji se Raviv Samuel Segev a zatím jsem přežil. Ne díky Rusům, ale díky sobě. Rus, nebo Němec, všechno stejná krvelačná zvěř. Němci mojí rodinu postříleli s ostatními u strže za městem. Byly jich stovky. Nahnali je tam jako dobytek a spustili palbu z kulometů. Starci, ženy děti. Bez výjimky. Naházeli je do hořící díry. Některé zaživa. Hlavně děti. A Rusové? Rusové mojí rodinu udali Němcům. Za pár konzerv s masem. Maso za maso. Jen já jsem utekl. Stejně jako my všichni, co jsme tady žili. Žili jsme tady jako zvířata, ale žili. Malé společenství, živořící, paběrkující po bojišti, ale žili. To nedokážeš pochopit, rudoarmějče. Vrahu dětí. To vy jste zabili malého Sašenku, to vy jste nás zničili. Rus jako Němec, všichni jste krvelační psi...“
 
Ústí hlavně se pohnulo a ukázalo směrem k zemljance. „Táhněte do díry Židi. Táhněte mi z očí!“
„Necháš nás žít, rudoarmějče? Svou vinu tím ale nesnížíš. I tak jsme všichni mrtví. Bez mužů, které jste povraždili, nepřežijeme. I když nás necháte žít, stejně jste nás zabili.“
„A co doprdele moji muži? Jejich životy nic neznamenají?“  To vy jste začali střílet jako první! To vy jste začali tuhle válku.“
„Válka je všude kolem nás, rudoarmějče. Všichni se snažíme přežít.“
„Řekl jsem, táhni mi z očí, Žide. Zalez do té své díry a tam si třeba chcípni.“ Natažení závěru samopalu bylo přesvědčivým argumentem.
„A ještě něco ti řeknu, Žide,“ staršina mluvící spíš k sobě, než k vchodu do zemljanky, v níž zmizel zbytek charkovské židovské komunity sáhl do kapsy. 
„Pocházím z Kyjeva. Žili jsme nedaleko místní synagogy a můj otec udělal tu chybu, že se se Židy zapletl. Zadlužil se u nich. Jejich úroky pak ožebračily celou rodinu. Otec to nezvládl, začal pít, až ho jednoho dne našli na ulici. Matka se, aby nás uživila, prodávala. Vyrůstal jsem na ulici, stejně jako moje sestra. Hodně vám toho dlužím, Židi. A tak vám dám aspoň tohle.“
Ruka vytáhla granát. Jedniný který měl staršina u sebe. Ten pak, zbaven pojistky putoval do díry v zemi.
 
Ivan došel na planinku ve chvíli, kdy se zem s dunivým výbuchem nadzvedla.
„Co se to děje?“
„Nic, je po všem.“
„A nepřítel?“
„Mrtvej, do jednoho.“
„Partyzáni?“
„Ne Židi. Buďto my, nebo oni. Je válka. Nedali nám na výběr. Jdeme. Do Charkova to máme ještě pořádný kus cesty.“ 
 
 
Následující kapitola: Ivanova cesta do Berlína 05: Lepší než smrt
 
další povídky >>
FB



Spolupráce

Zajímá Vás psaní nebo máte zájem o reklamu? Kontaktujte nás na info@totalmag.cz.

Facebook

O projektu

Totalmag magazín je rozsáhlý projekt s vizí tzv. „virtuální trafiky“, v níž najdete neustále přibývající počet zájmových magazínů z různých odvětví společenského života a zábavy. Od politiky, společenských témat, přes kulturu v podobě filmů, komiksů, nebo hudby, až po různé volnočasové aktivity a zábavu reflektující nejen současné dění. Všechny spojitosti z těchto zdánlivě nesouvisejících témat pak shromažďuje kalendář, který z nich, postupem času bude tvořit raritní kroniku našich dní.





Originální konvice a hrnečky | PPC kampaně | Masivní originální nábytek | Tepelná čerpadla | Realizace Optimalizace pro vyhledávače (SEO), aplikace pro internet, eshopy, individuální projekty [smartdog.cz]